pondělí 14. července 2014

Suffering is optional


Zrovna předevčírem jsem pomáhala s cvičením kamarádce, manželce mého bratra. Sestavila jsem jí pěkný pim-pam trénink, samozřejmě s ohledem na její fyzické schopnosti, a už stačilo jen vycepovat schopnosti psychické. Cvičily jsme spolu už několikrát, ale před prvním tréninkem žila má švagrová v domnění, že bude sedět na míči a občas v klidném tempu zvedne jednu nebo druhou ruku. Když ale po dvaceti minutách tréninku se celá rudá, zpocená a s vytřeštěnýma očima seškrabávala z podlahy a hrnula se k vodě, zmohla se na několik vět:
„Chceš mě zabít? To je drsný. Taky to pro tebe bylo ze začátku takhle těžký?“ Samozřejmě. Ale nikdy to těžké být nepřestalo. A vzhledem k tomu, že se už dokážu „potrápit“ mnohem více, než ze začátku, tak to je možná stále těžší a těžší. 




Existuje spousta lidí, kteří dokáží posouvat své limity až do nedohledna, umí ignorovat bolest a své vnitřní fňukající já a jít tvrdě za svým cílem. Já jich moc neznám. Konkrétně z mého okolí můžu vyjmenovat dva – Adriana a Milan. Než jsem poznala, čeho všeho oni jsou schopni a že pro ně žádná dřina není překážkou, tak jsem si to ani nedokázala pořádně představit a uvědomit. Pro ně je docela vystihující slovo Limitless. Říkají „Když nemůžeš, musíš přidat“ a pak fakt přidají. A já si říkám, JAK?! Jak to dělají? Copak jím nevyskakuje srdce z hrudi? Jsem já jediná, kdo vidí flekatě a komu už pálení ve svalech prožírá i kalhoty? Ale prd. Akorát, že oni to dokážou zkousnout a jít/běžet/makat dál. Takže zatímco já prožívám vnitřní rozpad osobnosti při dialogu se svým já o tom, že přece trpíme a musíme si nutně odpočnout nebo umřeme, oni se překonají a jdou si k cíli. Ať už je to při Spartan Race nebo ve fitku.

Proč to taky neumím, nadávám sama sobě? Než začne dřina, tak dělám ramena, jak musím probudit svého vnitřního bojovníka/bestii/predátora a dát tomu 150%. Pak to začne být těžké a já v hlavě fňukám jak malá holka „Tak tu bestii nemusíme budit dnes, ne?“. Pak se pokusím své fňukající já umlčet a udělám potřebný počet dřepů/doběhnu stanovený počet kilometrů. Nakonec přece jenom každý den soutěžím právě sama se sebou. Nevynechat trénink, když se mi nechce a jsem unavená / udělat další dřepy i přes pálení ve svalech a vyskakující srdce / dál přesouvat nohu před nohu i když už mám zaběhnuto 17km a zbývá poslední km do stanovené vzdálenosti. Tohle jsou má malá vítězství nad mým ufňukaným vnitřním lenochem, ze kterého se snažím vychovat bojovníka.

Nebudu zapírat, že mě taky napadaly myšlenky typu: „Ten Milan s Adri se mají, že maj tak silnou vůli a dokážou snášet takovou fyzickou námahu, zatímco já už jsem v myšlenkách doma na gauči s višňovým koláčem a sepsaným parte.“ Pak si dám imaginární facku a připomenu si, že to rozhodně nezískali zadarmo. Vypěstovali to v sobě. Naučili se to. Tolikrát se překonali a poslali do háje své fňukající já, tolikrát přetrpěli bolest a únavu. To vše se nasčítá a udělá nás silnějšími. Ale tohle překonávání se nikdy neskončí, pak bychom se nezlepšovali a neposunovali dál. Akorát ten přístup k tomu se mění. Začínám na sobě pozorovat, že čím víckrát se překonám a vyfuckuju svého vnitřního fňukala, tím víc se těším na příště, až to udělám zas. Začínám se těšit na ty sekundy, kdy mozek řve „Už nemůžeš, prostě ne, další dřep neuděláš“ a já najednou vím, že teď tohle utrpení je otázkou volby a já si vyberu to překonat a udělat další dřep. Nebo pět:-) A jak by řekl Milan: „A když už nemůžeš, uděláš to ještě 12 krát!“

Takže milá švagrová, bylo to těžké na začátku, a když se budeš fakt snažit, tak to bude těžké vždycky. Ale ty budeš silnější nejen fyzicky ale i psychicky, proto si to budeš užívat a každý trénink vnímat jako krok dopředu. A to, co u mě začalo jako „chtěla bych zpevnit nohy a bříško a dát pryč madla lásky“ se postupně proměnilo v „co budeme běhat potom, až doběhneme beast a získáme trifectu?“. Tak doufám, že si na tyhle všechny filosofický rozumy vzpomenu, až se budu škrábat 22 km do kopců na Klínovci.



P.S. Oblíbená věta mého trenéra Zdeňka, když už nemůžu a on dostane nápad, že uděláme dalších 5 mini—opakování a pak ještě 30 sekund držíme, je „Potrap se!“. Vypadá to, že ve mně sport buduje masochistu.

Přeji vám všem pevnou vůli a pevné zadky :-)

TOUGH CHICK ALESIA

6 komentářů:

  1. někdy v posilovně to je opravdu já versus já. Držím palce na beast.

    OdpovědětVymazat
  2. Obdivuji vaši pevnou vůli :) Nemám nikoho, s kým bych se mohla navzájem takto hecovat, je to pro mě tedy opravdu já versus já, jako je to v komentáři nade mnou. Zatím na tom rozhodně nejsem jako vy (a kdo ví, jestli vůbec někdy budu..), ale udělala jsem velké kroky vpřed a jsem na sebe hrdá. Právě těmi vnitřními frázemi, že když už nemůžeš, tak i ještě nalož :)

    OdpovědětVymazat
  3. Já to vnímám podobně. Nosím si taky placku na krku, která hlásí me vs. me a je to fakticky pravda. Vždycky ta druhá potvora řve, ať se na to vykašlu, jestli mi to za to stojí, že to bolí....naštěstí ta která to chce je vždycky silnější a já si vždycky dojedu stanovené opakování, i když to už pálí jako čert! Držím palce ;)

    OdpovědětVymazat
  4. Občas je to těžký tu fňuknu umlčet, ale v poslední době se mi to daří a ty stehna se rýsujou, i když víc jim :D a to jen díky tomu, že mám sice napsáno 5 sérií dřepů po 15-20 opakováních, ale vždycky musim dát těch 20, přes to vlak prostě nejede a když by jel, zbořil by mi moje ego a to já tuze nerada, aby se to stalo! Ten pocit, když se překonám i přes to pálení nohou, červenej obličej, že bych mohla konkurovat rajčeti, je prostě k nezaplacení, jsem na sebe pyšná! Tak držim pěsti na Klínovec a atť se ti daří vychovávat tu vnitřní bojovnici, kterou v sobě určitě máš :)!

    OdpovědětVymazat
  5. Moc hezky napsáno a znám to víc než dobře:)
    Třeba když se rozhodnu, že půjdu běhat, hlas v hlavě mi už po pár krocích říká "ale vždyť dneska nemusíš....a nebo teda jo, ale jen to menší kolečko....." a mám chuť se otočit a jít hned domů, ale když se překoná ten nejhorší začátek, přijde úplně jiný pocit, a to radost a hlavně endorfiny:)
    A stejně to mám i ve fitku kam chodím na TRX, vždycky mám pocit že neudělám ani o klik víc, ale nakonec to vždycky nějak doklepu a ten pocit, že jsem se zase překonala, je k nezaplacení :)

    OdpovědětVymazat
  6. Dobře napsáno, pro krásu je třeba trpět.

    OdpovědětVymazat