pátek 26. září 2014

Od „nenávidím“ po „nemůžu bez něj žít“



Pevně doufám, že podle názvu neočekáváte nějakou romantickou slaďárnu či ódu na nějakého prYnce. Ne. Mluvím o sportu. O běhání. O cvičení. O takovém tom *vyskakuje-mi-srdce-z-hrudi-a-vidím-flekatě-asi-mi-vypadnou-vnitřnosti-jupi*. Jako zcela normální rebelící barová povalečka jsem sport neměla ráda. A neměla jsem ty „záhuly“ ráda ani když jsem závodně plavala a měla tréninky dvakrát denně. Já si užívala možná tak samotné závody, ale kondiční přípravy a posilování jsem z celé své aortální pumpy (čti srdce) nenáviděla. A když jsem slyšela od někoho slova typu „já nemůžu žít bez sportu, to je tak skvělý pocit“, tak jsem si říkala: „Cha! Komu to nalháváš? Nemůže existovat člověk, který si užívá DŘINU. Vždyť je to NÁMAHA!“ Opravdu jsem to nechápala. Myslela jsem si, že způsob, jak to vnímám já, je objektivní. Obecně platný. A jinak to být nemůže. Odpust mi, vesmíre, že jsem se tak krutě mýlila. Za trest udělám 30 angličáků.

Bez mučení přiznám, že jsem člověk líný. A odjakživa se taková pamatuju. Doma jsem vždy měla bordel, úkoly se psaly minutu před kontrolou o vyučovací hodině (a i to jen v případě, že už učitelka kontrolovat opravdu začala), v mých studijních sešitech byl vždy pouze nadpis dané kapitoly a už nikdy ne pokračování. Nádobí jsem myla s bolestí v duši až před jídlem, když už opravdu nebylo z čeho jíst. Tak kde se vzala ta chuť tahat železo, běhat, cvičit a celkově DŘÍT? Já ani nevím. Přišlo to postupně. Nejdřív mi to zaťukalo na rameno, a když jsem se pootočila, vcuclo mě to i s hlavou. A jak to se mnou vypadá dnes? Raději jdu pěšky než jedu autobusem. Raději jdu po schodech, než abych jela výtahem. MNOHEM raději půjdu do fitka než abych strávila odpoledne na gauči u filmu. Ve skutečnosti ani nedokážu sednout a dokoukat celý film v kuse od začátku až do konce.

Spousta holek/kluků říká, že nemůžou na sobě pracovat, protože prostě nesnáší cvičení a běhání. Prej to v sobě zkrátka nemají. Nemůžou. Nejde to. Basta. Musím bejt tlustej a nepohyblivej. Věřte mi, já si taky ještě před pár lety absolutně nedokázala představit, že by mě tak bavilo se překonávat a makat. I když se na každý trénink těším jak malá, jsou okamžiky, kdy je mi fakt těžko. Kdy chci zastavit. Kdy si říkám „Proč to dělám?“. Není jich mnoho, ale existují. A když jdu běhat, tak tradičně trpím cca první kilometr-dva. Ale skoro na každém tréninku přijde okamžik, kdy vím, že teď opět posouvám své limity. Vím, že se mi klepou ruce a nohy, že mě pálí svaly a že mi tluče srdce jak zběsilé. Trenér mi s úsměvem oznamuje, že přidáme váhu a dáme ještě tři série, zatímco můj mozek mi říká, že nezvládneme sérii ani jednu. Ještě že jsem se stala takovým expertem v ignorování svého mozku :-) Nadechnu se, vydechnu, plácnu nějakou blbost o probuzení mé skryté bestie a pak poctivě udělám požadované cviky. A jsem tam. Jsem za limitem. Zlomila jsem to v sobě. Zase. Jako včera. Jako předevčírem. A zcela jistě vím, že to v sobě dokážu zlomit i zítra. Už se nebojím, že ne. Už se nebojím, že selžu nebo se pod všema těma tréninkama a očekáváníma zhroutím. Jsem týden co týden lepší – zvedám větší váhy i vydržím víc, dech se mi zrychlí později a mnohé supersérie už jsou s-prstem-v-nose. Nestojím na místě s progresem, protože nestojím na místě v tréninkách. Psychicky i fyzicky. Ale tohle vše se v mém malém, ale milém mozečku nezformovalo přes noc. Byl to proces postupný a svým způsobem náročný. Vystoupila jsem ze své zóny komfortu tolikrát, že už mi to přestalo být nekomfortní :-) Teď už vím, že mé hranice jsou tam, kde jim dovolím být. 

Pokud si tedy říkáte, že nemáte ten správný zápal a odhodlání se do toho pustit a vymakat si prdel jak vořech – přestaňte si lhát. Udělejte první krok. A pak druhý. A nad dalšími nepřemýšlejte, ono vás to někam dovede. Když začnete a zlomíte to dnes, zítra si budete moct věřit víc, protože dnes jste to už dokázali. Tak to zvládnete i zítra. Dává to smysl? :-) Doufám, že ano.











Před rokem touhle dobou jsem byla rozbředlé pudinkové děvče, co uběhlo maximálně 15 minut v kuse rychlostí 7,5 km/h a pak těžce padlo za vlast s infarktem. Sice už jsem zkoušela nějaké HIITy a obtěžovala trenažéry v posilovně, ale mé srdce tomu nepatřilo. Ale už to byl začátek. Byly to počáteční kroky, které mě dovedly, tam, kde jsem teď. A mě se tu líbí :-) Dnes už posiluju, boxuju, vymýšlím si různé prasácké funkční tréninky, sem tam zavítám na cross-fit a hlavně běhám. Já! Já běhám! Přitom běh nesnáším. I když možná už se to taky začalo lámat. Hodně mě posunuly letošní Spartan Race závody, ze kterých jsem si přivezla Trifectu a taky nového, bojovného ducha. Někde v tom bahně jsem v sobě vyhrabala sparťanku, o jejíž existenci jsem neměla tušení.

Nevím, co v nás rozhoduje, zda ke sportu přilneme či nikoli. Jaký je rozdíl mezi člověkem, kterého posilování a běhání chytne od toho, který to pověsí na hřebík po pár tréninkách. Možná nedostatek motivace. Prostě chtěl málo. Ale zas proč chtít dělat něco, co tě zatím nebaví? Pro nějaký cíl. A nějaký máme asi každý, jen se to třeba zatím nejmenuje cíl, ale přání nebo sen :-)

Ještě před několika měsíci jsem vůbec neběhala, jen posilovala. Mé maximum bylo 15-20 minut intervalového běhu ve fitku. A už za dva měsíce velmi nepravidelných běžeckých tréninků jsem byla schopna uběhnout bez zastavení 18 km (bez střídání s chůzí). Ale ne že by to bylo nějak příjemné :D
Naše tělo se rychle adaptuje, stačí mu dávat správné impulsy v podobě tréninků a správné stravy. Když si dáme šanci na úspěch v naší hlavě, uspějeme. Nebojte se toho, co si dnes nedokážete představit. Jen udělejte první krok. Zkuste to. A zbytek se vyřeší operativně :-)

Spartan Training Group KLADNO

Alesia

14 komentářů:

  1. Opět skvělý článek... snad i já jednou budu na sportu závislá :-) :-) :-)

    OdpovědětVymazat
  2. krásně popsáno :) já sport miluju, z 90 % se těším na trenink ať už na svůj nebo crossfit, bez sportu nežiju :)
    Na Sparťana se chystám příští rok, už musím sakriš, mám na to! :D

    OdpovědětVymazat
  3. Ten první krok je opravdu nejdůležitější, mít odvahu a jít do toho!

    OdpovědětVymazat
  4. Opět krásně napsáno:))
    A taky mám pochopení - jsem závislá, už sakra dlouho! A při běhání taky trpím první dva kilometry, pak to mám ráda......docela:D

    OdpovědětVymazat
  5. A teď si představ, že ti je vše, co miluješ, ze dne na den zapovězeno :( Bohužel to tak vážně mám. Miluji posouvání vlastních limitů a teď mužů vlastně jen chodit se psem. Na druhou stranu jsem vděčná, že chodim, žiju. Nepřála bychbtu bezmoc žádnému sports addicted jedinci.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to mě mrzí :( S čímpak marodíš?

      Vymazat
    2. Praskle cevni aneurysma v mozku.. Zotavovani na pul roku, zadne prepinani se :/ Doufam, ze do mesice budu moct aspon behat :) Je tezke si hledat jinou zabavu, kdyz to nejoblibenejsi nemuzes.

      Vymazat
    3. To si pak člověk uvědomí, že si musí vlastně tý schopnosti sportovat a cvičít vážit. Hodně lidí bere zdraví jako samozřejmost. A taky vím, jak hrozný je pro sportujícího člověka, když musí kvůli zdravotním problémům přestat s tím, co dělá :/ Držím Ti palce, ať se co nejdříve uzdravíš a ať můžeš už brzy běhat ;-)

      Vymazat
    4. Diky, snad to bude opravdu brzy :))

      Vymazat
  6. Co je s Adrianou? Dlouho o ni nebylo slyset..

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zřejmě se rozhodla si zatím dát s blogováním pauzu.

      Vymazat
  7. Mluvíš mi z duše! Teď jsem začala chodit na vzpírání, mám za sebou pár tréninků, který mě neskutečně bavěj a jak říkáš, vždycky miluju, když posunu ten limit, sice se chvíli bojim, když trenér řekne, přidej si, ale pak když to dám...báječný! :)

    OdpovědětVymazat
  8. Alischko, ty cvičíš s trenérem? Taky bych minimálně ze začátku potřebovala trenéra, ale přijde mi, že bych se asi nedoplatila..

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, dvakrát týdně si platím trenéra. Sice už jsem schopna sama si sestavit rozumný tréninkový plán, ale s trenérem pořád cvičím, protože mě opravdu hodně posouvá dál. Vím, že sama bych tolik neprogresovala a taky pořád se ještě učím nové věci :-) Rozhodně to stojí za to si trenéra zaplatit, ale hlídej si, aby byl dobrej, tj. poptej se lidí, co už s nějakým trenérem cvičili a doporučují ho ;-)

      Vymazat