úterý 21. října 2014

Tak to tady všecko rozsekáme, ne?



300 burpees challenge splněna za 32 minut. Fuj to bylo.
Minulý pátek jsem běžela domů z kladenského Spartan-tréninku a hlavou mi blesklo „Ještě, že máme tak teplý podzim. To ještě můžeme běhat jen v tričku.“. Najednou jsem si uvědomila, že přesně před rokem touhle dobou jsem v pátek cupitala na podpatkách do nějakýho baru a říkala si „Ještě, že máme tak teplý podzim. To ještě můžeme chodit v minisukních a lehkých bundičkách.“. V tu chvíli jsem si uvědomila všechny ty změny, které se v mém životě za poslední rok odehrály, a nemohla pochopit, jak jsem se vlastně dostala tam, kde jsem. Vždyť on už celý můj život se opírá o sport. A když se podívám do zrcadla v prádle, už si ani neuvědomuju, že mám postavu, o které jsem tolik let snila. A že vlastně běžím už osmý kilometr a  ani nejsem zadýchaná. Kolik blbých náhod a hnusných facek jsem musela schytat, abych se dohrabala do dnešního já? Možná kdyby mi vyšla nějaká dnes hloupá věc, tehdy ale zdánlivě důležitá, nikdy by mě to ke sportu nedokopalo?

Být či nebýt trenérem


Fitness trenér je podle mě povolání náročné – snažíte se, aby vaši cvičenci udělali progres, ale někdy to zřejmě chcete víc než oni a vaše rady se od nich odráží jako hrách od stěny. S některými se jedná a cvičí líp, s některými hůř. I když cvičení věnuju velkou část svého volného času, přesto jsem se bránila představě živit se jako trenérka. Říkala jsem si, že bych to zvládla za předpokladu, že by klienti měli moje myšlení a moji psychiku a já bych s nimi mohla zacházet tak, jak bych zacházela se sebou. Od začátku mi bylo jasné, že aby byl člověk dobrý trenér, nestačí to, že dosáhl nějakých výsledků u sebe. Každý máme jiné tělo, jinou hlavu, jiné myšlení a jiný přístup k věci. A já bych tak nerada brala od lidí peníze za něco, z čeho nebudou výsledky. Já jako trenér musím k člověku najít takový přístup, který ho do cíle dovede. Samozřejmě, když to pak dotyčný sám nějakým způsobem bojkotuje, tak už ho jedině majznout kettlebellem po hlavě, ale to se pak blbě vysvětluje.


A tak jsem seděla dál v kanclu na ÚCL, kde momentálně už 2,5 roku pracuju, a pyšnila se rozhodnutím, že se nestanu trenérem, dokud mi moudrost a zkušenosti nebudou stříkat ušima. Nevšimla jsem si ale toho, že si tak trochu lžu do kapsy, a ty svoje moudra a malou hrstku zkušeností už teď rozdávám lidem, které to zajímá. Lidé se ptají, lidé se zajímají, lidé chtějí poradit a lidé si chtějí spolu zacvičit. A když jsem si uvědomila, že i na tréninku, který nevedu já, štěkám na okolní cvičící ať nepřeúhlují kolena a neprohýbají se v zádech (a oni mě poslouchají), došlo mi, že to trenérství na mě zkrátka leze.


Existují lidé, kteří přijdou k zubaři/lékaři/trenérovi a chtějí výsledek. Nepotřebují znát postup ani jak co funguje. Zaplatí si danou službu a odejdou domů spokojeni. Já taková nejsem. U všeho mám milion otázek a pak ještě pět komentářů. A tak to je i s cvičením. Prostě mi nedalo, dokud jsem neměla pocit, že tomu všemu rozumím a nacházím správnou metodu. A když jsem ji ztratila, hledala jsem další a další informace. Čistě pro sebe a svou zvědavost jsem v ruštině, angličtině i češtině načetla hromadu literatury jak ten šprt. A teď lidi, kteří se mě jednou na něco zeptali, a já odpověď znala, tak se mě ptají znovu. Já nasadím xicht, jakože přesně vím o čem mluvím a pak doufám, že nejsem úplně mimo :-) Jak totiž víme, v některých oblastech fitness a stravy existují různé postupy a metody a záleží na konkrétním člověku, co mu sedne a co na něm zafunguje. Některé věci jsou ale nezpochybnitelné a jednoznačné.

A tak já, nezkušená a čerstvě v posilovně otrkaná, se snažím umlčet šprta v mojí hlavě, co si chce hrát na trenéra a radit lidem. Když za mnou ale někdo přijde, ani nevíte, jak moc mě baví se dotyčné osoby chopit :-)
 
A když jsem v ten pátek tak krásně běžela z kladenského Spartan-tréninku, došlo mi, že už není cesty zpět. Třikrát týdně venku trénuju skupinu lidí, z nichž spousta má víc zkušeností s běháním nebo cvičením, a přesto se nechávají peskovat pakobylkatou blonckou, která do tréninku přenáší přesně tu intenzitu a atmosféru tréninků, kterou ji naučil trenér Zdeněk a Adriana.

Dělám v trénování chyby? Nejspíš. Ale teď je ještě nevidím. Zato už naštěstí vidím ty chyby, které jsem dělala dřív u sebe a pak na ně dojela. A že já jich tam nasekala :-) Od příliš mnoho tréninků po příliš málo jídla, byly bolesti kolenou a šlach, chvíli i nespavost, otoky a záplavy kortizolu, odbourávání svalů množstvím kardia, znepřátelování si sacharidů/tuků, bláznivé cheatmealy i vyškrtávání masa/mléčných výrobků/ovoce. A ještě toho bude :-) Vždy si připadám děsně moudrá a pak se za nějakou dobu ohlédnu zpět a říkám si „No teda, já byla blbá. Ještě, že teďka jsem tak děsně chytrá.“.
V prosinci získám trenérskou licenci, momentálně si dělám víkendový kurz v trenérské škole Petra Stacha. Možná se pak nebudu cítit jako pokrytec, když se mi dostane do péče nějaký cvičenec, a papírem o ukončených kurzech uklidním své svědomí :-) Do kurzu jsem šla s hlavou hrdě vztyčenou, že se tam už asi nic nového nedovím. Ale teď vidím, že nejen v praktické ale i teoretické rovině je pořád spousta věcí, o kterých jsem neměla tušení. Některé přednášky mi daly víc, některé míň. Pravda, při praxi na nohy jsem se za celý víkend naučila pouze dva nové cviky. Zato jsem tam předvedla asi 8 cviků, které ostatní neznali, ale to jen díky tomu, že můj trenér má tak divokou fantazii na vymýšlení různých zvrhlostí :-)


Tak už to pojďme tady všecko rozsekat :-)
S takovým naladěním chodím na tréninky. Posilování mi teď vychází zhruba na 3 krát týdně, takže
jakékoli splitování má momentálně útrum a schytává to full body. Což ale neznamená, že se ke splitování nevrátím. Tréninkový program je třeba obměňovat, aby se tělo nepřizpůsobilo a progres se nezastavil. Z časových a regeneračních důvodů jsem ale teď byla dotlačena k takové tréninkové podobě. Třikrát týdně k tomu totiž vedu již zmiňované SpartanRace tréninky v Kladně, což obnáší běh + venkovní intervalové cvičení. A samozřejmě k tomu nezapomínám jednou týdně boxovat, při čemž se cítím hrozně badass, kór teď, když už umím předním kopem zvrhnout figurínou s vodou (já se prostě s tím pochlubím všem :-)).












Co se jídla týče, jím tak, jak mi chutná (z toho zdravějšího samozřejmě). Sacharidy nijak zvlášť neomezuju, kolikrát padnou i večer. Občas hřeším kofolou nebo nějakou takovou nepěknou limonádou (hlavně po běhání mám chuť na sladké bublinky :-)). Občas zhřeším něčím ne úplně košér, ale klasické cheat mealy v poslední době taky dostaly padáka, protože posledně mi po tabulce čokolády a pizze bylo nedobře celý týden. Ale obecně se nebráním občasnému porušení „clean eatingu“, pokud někdo není v nějaké počáteční fázi hubnutí. S mým aktuálním jídelníčkem vidím, že svaly pomalu ale jistě rostou a i ve cvičení se výsledky ukazují. Zvolila jsem cestu „ani rýsovačka/ani objem“, takže je to taková pomalá střední cesta. Hlavní pro mě je fyzická kondice, zvyšování síly, pohyblivosti a takových těch dalších atributů, co mi pomohou přežít další sezónu plácání se v bahně.

Pohoda, klídek, serotonin

Serotonin je hormon štěstí a pohody. Při jeho dostatku je nám prostě fajn, nepotřebujeme se hádat, nic nás nevytočí a nepotřebujeme jít zachraňovat svět, jen abychom se někde upíchli. Naopak, když ho tělo nevytváří dostatek, jsme podráždění a otrávení. Snadno se rozčílíme, máme blbou náladu a jsme unaveni. To třeba bývá, když je toho na nás moc. Sekreci serotoninu stimuluje sluníčko (proto míváme na podzim a v zimě depku), dostatek minerálů a vitamínů (Zinek, Hořčík, Vápník, Selen, B1, B6, B12) a celková vnitřní pohoda. Když celý den máme frmol, je potřeba na chvíli vypnout hlavu – jít se projít, na nic nemyslet, nevyřizovat zprávy a maily na mobilu. Prostě jen zhluboka dýchat a zavřít všechna okna prohlížeče v naší hlavě. Když bude dostatek serotoninu, budeme i lépe spát i lépe se regenerovat. Budeme hezčí, zářivější, usměvavější, štíhlejší a silnější :-)




Alesia @alishcax

8 komentářů:

  1. Báječmý článek :) musím tě obdivovat, jak jsi to skvěle zvládla :) jen tak dál :*

    OdpovědětVymazat
  2. krásný článek :) držím palce ať už se k trénování ofiko rozhodneš nebone:)

    OdpovědětVymazat
  3. skvělej článek :) mám ráda, jakým stylem píšeš a motivuješ lidi :) musí být nádhera trénovat pod tvým "dohledem" :))

    OdpovědětVymazat
  4. O trenérství jsem jedu dobu uvažovala, ale spíše pro mé obohacení, podle mě člověk musí nazbírat nejdříve zkušenosti, to žádný kurz člověku nedá.

    OdpovědětVymazat
  5. I při tréninku můžeš být elegantní s krásnými stříbrnými šperky :)

    OdpovědětVymazat