čtvrtek 21. srpna 2014

Spartan Beast aneb taková ta zlehka-pim-pam-sobota


Byla sobota, bylo chladno. Pršelo, foukalo a celkově počasí svádělo spíše k líné sobotě v posteli s filmem, horkým čajem a chlupatýma ponožkama. Tak proč sakra já jsem takový blbec, že tu v 9 ráno mrznu na Klínovci pod svým puntíkatým skoro sparťanským deštníkem s volánky a čekám, až budu nahnána na start k pokoření 24km v podobě kopců, bahna a překážek? Takhle nějak zněly moje myšlenky, když jsem se s drkotáním zubů škrábala ke stánku s registracemi a z nějakého důvodu se snažila vyhýbat se loužím – abych si náhodou nezabahnila boty :-)
Startovala jsem až v 11:30, ale dobrá duše Míla, se kterým jsem se svezla z Kladna, a jeho tým startovali už v 10:30. Když vyběhli, záviděla jsem jim. Taky jsem už chtěla vyběhnout, to čekání v dešti a zimě bylo nepříjemný. Jako správná tvrdá sparťanka jsem se klepala zimou u ohníčku poblíž startu a vyhlížela strach a nervozitu v koutkách své psychiky. Tentokrát se ani jedno nedostavilo. Tak jsem se posilnila pre-workoutem, pomalovala trochu obličej a natáhla na hlavu čelenku – když mám dnes chcípnout v bahně, tak u toho chci vypadat stylově.
Vzhledem k tomu, že jsem byla před startem líná se i rozehřívat, rozeskákat nebo vůbec jakkoli hýbat, po odstartování jsem nevyletěla zrovna jako raketa. Vykutálela jsem se do toho kopečka před námi jako neřízená balistická střela, které po chvíli začala docházet šťáva a první, co jsem si řekla, bylo „Já chci domů.“. Druhou myšlenkou bylo, že jsem před startem dostala výbornou buchtu a dala bych si ještě. Éch.
Kopečky mi nevadí, oproti Valče byly více než snesitelné. Ale běh z kopce, to nesnáším. Pořád mě po cestě dolů všichni předbíhali, zatímco já ťapkala jak retard, abych náhodou neuklouzla. Špatná strategie na Spartan Race. Nakonec jsem se přece jen rozhýbala a pak už držela tempo až do konce, klusala vše, co se klusat dalo (kopce se v mém světě klusat nedají), na mnoha stanovištích s překážkami jsem hrála angličákovanou (ještě že mi tolik nevadí, kluci jedni ušatí) a sem tam prohodila pár povzbudivých vět s okolními sparťany. Pořád mě honila představa toho, že budu úplně poslední a nejhorší a že jsem si tím pomalým rozjezdem naprosto pokazila celý závod. Tak jsem zvolila strategii „Hejbni prdelí a vůbec nezastavuj“. Díky tomu, že jsem mohla za běhu cucat vodu z vaku pomocí hadičky s příchutí bahna, nemusela jsem se zastavovat na občerstvovačkách. Ptát se dobrovolníků kolik km jsme uběhli a kolik zbývá – to mi přišlo zbytečný. Díky tomu, že většina terénu byla přijatelná pro mé klusání, místy jsem se prostě ponořila do myšlenek a běžela. Dlouho jsem běžela úplně sama, což nebylo úplně příjemné. Aspoň že se mi podařilo objednat docela slušné zlepšení počasí, takže jen několikrát zapršelo, ale dalo se běžet v tílku a vítr už nás taky tolik netýral.

Trasu si musím ještě jednou pochválit, až na to nesympatické běhání z kopců dolů. Zajímavým zpestřením bylo škrábání se do nějakýho skoro-vodopádu, který nebyl úplně krátký. Naštěstí jsem brzo přestala cítit nohy a od kotníků dolů se proměnily na sadu ledu do letních drinků. Ale co necítím, to nestudí :-)



Taky musím ocenit bujnou fantazii pánů organizátorů, kteří zkombinovali plazení se pod ostnatým drátem se zákopovou válkou a lezením do horského potůčku. Přesně takový druh komba člověk potřebuje po 23km a 90 angličákách po sobě (celkem jsem jich dělala víc, ale zbytek byl dřív).
Fakt jsem cítila se sparťanama mužského pohlaví, kteří jsou více náchylní ke křečím než my, křehké květinky. Pokaždé jsem jim chtěla nabídnout hroznový cukr jako formu útěchy, ale nevypadali, že by zrovna měli chuť mlsat.



A nakonec ještě nějaké rochnění se v bahně, další ostnáč, šikmá stěna a už jsem sbírala medaile v cíli. Docinkala jsem s nima až ke sprchám v podobě sněhového děla, abych zjistila, že pořád nejsem dost TOUGH na tenhle druh sprchy. Zvažovala jsem taktiku „uschnout a odrolit se“, ale nakonec jsem schytala pár kapek a zbytek pobral ručník. Bahno je dobré na pleť, ne? Tak si ho chvilku na sobě musím ponechat, když už jsem si za něj zaplatila.
Pak už následovala klobása, pivo, bonbóny a deštivá cesta domů. V neděli a pondělí jsem byla důchodce, až jsem to musela jít rozhejbat na trénink - bolelo mě i mít na sobě kalhoty kvůli mnoha modřinám a opět naraženému zadku (kdy už pochopím, že musím na té skluzavce trochu brzdit a nerozjíždět se tam v „Ééééjchůůůůůoujéééé“ stylu?).
Musím říct, že jsem se skutečně bála té představy, běžet Beast úplně sama. Naštěstí jsem tam potkala mnoho skvělých lidí, všichni byli ochotni pomáhat a povzbudit. I přes únavu a vyčerpání byli všichni vstřícní a usměvaví, tak vysokou koncentraci pohodářů jinde než na Spartanu nepotkáte. Jsem ráda, že jsem se překonala a na Beast vyrazila. Získala jsem nejen Trifectu, ale taky zážitek a víru ve svoje schopnosti. Když se chce, tak to prostě jde a basta :-)





Přiznání pod čarou: Nesnáším běhání.

Vaše TOUGH CHICK Alesia

neděle 10. srpna 2014

Hledá se know-how na ideální postavu?


Mnohé internetové portály, virtuální i tištěné magazíny, online poradny a jakékoli web stránky zaměřující na ženy vám nabídnou nějaké tutoriály na „Jak zhubnout“ nebo „Jak na dokonalou postavu“. Abych byla hnidopich, tyto návody nejsou zdaleka úplné nebo přesné. A někdy samozřejmě narazíme na totální hovadinu.

V poslední době jsem od několika žen a slečen ze svého okolí ale i čtenářek začala dostávat nějaké otázky ohledně stravování a cvičení. Většinou to ale nebyly nějaké obecné otázky, byly spíše konkrétní a zaměřené na specifickou oblast nebo problém. Já bych samozřejmě mileráda pomohla a poradila, ale pravdou je, že obecné know-how platné na všechny prostě neexistuje. Ano, v počátečních fázích hubnoucího procesu lze napasovat více méně většinu žen do podobných tréninkových a stravovacích rámců. Ale to jen proto, že prvních několik měsíců naše tělo výborně reaguje na jakoukoli změnu jídelníčku a přidání cvičení. Po čase se ale adaptuje a my už musíme hledat cesty, jak ho dále vylepšovat. Ty cesty se u každého liší. Zde už nejde obecně říct „Odpoledne už nejez sacharidy a vyřaď to a tamto z jídelníčku“. A především je potřeba si uvědomit, že když jedna osoba udělala nějaký pokrok se svou postavou, neznamená to, že její postup bude fungovat na všechny. A rozhodně to neznamená, že tato osoba je kompetentní radit ostatním holkám jak na to. Faktem je, že pokud jste osoba dostatečně tvrdohlavá a chcete výsledky opravdu hodně, pravděpodobně jich dosáhnete. Nelze ale s jistotou říci, zda cesta byla správná, zdraví šetřící, tělu prospívající. Vždyť některé holky zhubly tím, že nejedly nic kromě jablek, uviděly výsledky v podobě ztráty několika kg za krátkou dobu a hned se vydaly do světa propagovat tuto fungující jablkovou dietu. Pak je další holky poslechnou a dietářský mainstream je na světě.


Dobrého trenéra z nás neudělají naše vlastní výsledky. Dobrý trenér/nutriční poradce musí chápat a brát v potaz mnohem širší spektrum faktorů, než je jeho vlastní tělo a jeho vlastní změny. Já sama se kolikrát ztrácím na své vlastní cestě, natož abych byla schopna korigovat cestu někoho jiného, kdo by se mi za poplatek svěřil do rukou? Musím ještě ujít kus cesty, abych lidem dokázala radit, jak pracovat se svým tělem. 



Ono se totiž nejedná o jednosměrný proud informací od trenéra k jeho svěřenci. Musí zde fungovat vzájemná komunikace a váš trenér musí být schopen reagovat na reakce vašeho těla a průběžně korigovat strategii. Ne vždy zabere taktika „stáhnu si tréninkový plán a jídelníček někoho svalnatého a úspěšného a budu ho slepě následovat“. Ono s tím totiž tělo nemusí souhlasit. Kor u nás u žen, naše těla jsou náladová a někdy nepředvídatelná :-)

Známky dobrého trenéra

  • Rozebírá s vámi vaše cíle a podle nich sestavuje váš jídelníček a tréninkový plán. Tedy žádné universální předtištěné seznamy povolených a zakázaných jídel. Vše by mělo být „šité na míru“.

  • Důkladně vás proklepe ohledně jakýchkoli zdravotních odchylek a specifik, případně komplikací

  • Pokaždé se vás ptá, jak se dnes cítíte a jak vám bylo po minulém tréninku

  • Nenechá vás se flákat :-)

  • Neustále reaguje na změny vašeho těla, psychické změny, změny nálad a pocitů (únava, častý hlad, nespavost, nechuť ke cvičení apod.) a podle toho koriguje cvičení i dietu

Těch faktorů je samozřejmě více, ale tyto mi přišly jako jedny z nejdůležitějších. Samozřejmě taky musíte vidět nějaké výsledky vaší práce. Pokud tedy dodržujete pokyny trenéra a nic neporušujete, přesto výsledky po několika měsících nejsou téměř žádné, jako pravý kapitán očividnost vám prozradím, že je asi něco špatně.

A ještě bych ráda odpověděla na několik frekventovaných dotazů.

Co se mého jídelníčku týče, průběžně se mění a upgraduje. Stabilní je pouze ovesná kaše ke snídani, ovoce po jídlech a ryby/maso téměř každý den. Nevedu žádné diety ani stravovací styly. Občas si dovolím nějakou prasárnu :-) A jinak jím docela hodně, pravděpodobně více, než většina našich čtenářek :-) A představte si, jím komplexní sacharidy i večer :P
Po tréninku nezavírám sacharidové okno, v klidu dojdu domů a tam si udělám večeři bílkoviny + sacharidy/zelenina a ovoce. Dlabu vitamíny a omega 3. A neznamená to, že můj postup je správný. Dlouhou dobu jsem jedla oběd a večeři v podobě jen masa/ryby se zeleninou, ale s vysokým objemem tréninků a běhání v mém životě z toho nakonec vypadám jako dlouhá čára (Adri mě tak fakt nazvala :-). 


Dalším tématem je jídlo po cvičení.
 
Je samozřejmě důležité se po cvičení najíst. Záleží ale pouze na vašich cílech, za jak dlouho po něm se najíte a co. Rozhodně to ale není to jediné jídlo, které je potřeba řešit. Hlavní je celkový denní příjem, dostatek všech makro i mikroživin. I to záleží na cílech a na vašich predispozicích. Proto nelze univerzálně odpovědět na otázku „Co a za jak dlouho jíst po tréninku.“.

Třetí téma bude „Jím 5000KJ denně, pořád běhám a cvičím a tělo se mi nezpevňuje a už nehubnu“. 

Za prvé, pokud chcete zpevňovat, tak posilujte. Jen během svaly nevytvoříte, jedině sprinty. 5000KJ je stra-ašně málo, na to se nedá dlouhodobě žít. Takže buď lžete sami sobě do kapsy a něco nezapočítáváte, nebo to krátkodobě držíte a pak se strháváte na sladké. Nebo to držíte dlouhodobě, ale s takovým příjmem pak u většiny z nás o svalech nemůže být řeč. A pokud to fakt dlouhodobě udržíte, tak můžete mít problémy s pokožkou, vlasy a nehty. Hrozí akné, roztřepené vlasy a v horších případech i anémie. Sama si občas nevšimnu, jak sjedu na velmi nízký denní příjem, ale pak vždy přijde únava, veškeré náznaky svalů začínají dávat sbohem a na břiše mi roste pneu (vodní?). Někdo samozřejmě nižší kalorický příjem může snášet líp, ale asi to nejste vy, pokládající otázku výše. Jsou lidé, jimž svaly můžou žít pomalu i ze vzduchu. Já k takovým lidem nepatřím. Pokud mi něco vyraší, musím si to hýčkat a krmit. Takže pokud zadržujete vodu, výsledky nikde, jíte málo a běháte hodně, tak si dejte voraz. Zkuste jíst víc a deptat se míň. Posilování + trocha kardia a dostatek jídla na pokrytí všech potřeb a hlavně vydržet. V dlouhodobosti je síla :-)

 
A poslední dotaz – Jaký proteiňák?

Ehm. Nevím. Takový, který vám chutná a nemá v sobě tunu cukru. A jinak postačí kuřecí/ryba/vejce nebo jiný zdroj bílkovin. Nemusí to být nutně proteinový koktejl. Já ho používám, když něco peču nebo dělám lívance. Kupuju pokaždé jiný, ale aby měl vždy minimálně 80% bílkovin. Pokud se ho chystáte pít po tréninku, tak by teoreticky mohl mít i víc sacharidů. Ale nemyslím si, že tohle je ten směrodatný faktor, který ovlivní vaši postavu. Hlavní je mít celkově vyvážený jídelníček, pravidelný a energickému příjmu přiměřený pohyb a psychickou pohodu. Hodně dřít a velmi málo jíst nejde ukočírovat dlouhodobě a očekávat pěkné výsledky od toho nelze. Takže se netýrejme, cvičení si užívejme. Neřešme zbytečně prkotinky, které budou mít ve finále velmi malý vliv na celkový výsledek a raději se soustřeďme na stabilitu a vyváženost našeho fitness životního stylu.

Tohle vše tu nepíšu proto, že jsem děsně chytrá. Já tyhle všechny chyby dělala a dělávám, i když jsem o tom taky tisíckrát četla. Zkoušela jsem cvičit hodně a intenzivně a k tomu jíst málo - výsledek nebyl dobrý a udělala jsem spíš několik kroků zpátky. I my holky na sebe umíme být dost tvrdé, jen abychom byly pořád hezčí a hezčí. Ale v určitém bodě si můžeme začít spíš škodit. Pokud se dostáváme k hranici, kdy pro vyrýsovaná bříška obětujeme vlastní duševní pohodu a vyrovnanost, je lepší ubrat. Jen si to neplést s leností ;-)

A když vás začnou diety a cvičení s prominutím sr**, tak si od toho dejte několik dní pauzu a pak najeďte s novými silami. Často si totiž nemusíme všimout, že se přetahujeme a tělo potřebuje voraz, až se to vše nasčítá a hormónová bouře v našem těle chce dort a horkou bublinkovou koupel místo pocení se ve fitku. A je rozhodně lepší v takový den si odpočnout, dát si kus medovníku a další den vyrazit cvičit zas s plnou nádrží glykogenu a motivace, než se po fitku ploužit a nenávidět každý vynucený pohyb v den, kdy jste totálně vyčerpáni. Jen si nezvykejte vynechávat tréninky moc často :P 

P.S.: Já mám spíš co dělat, abych se donutila si udělat odpočinkový den, takový cvok já jsem :-) Ale to je hlavně tím, že dlabu dost, spím taky hodně a pak si připadám na tréninkách jak rambo, když vidím zlepšení v síle i výdrži :-)))


Vaše TOUGH CHICK Alesia