pátek 26. září 2014

Od „nenávidím“ po „nemůžu bez něj žít“



Pevně doufám, že podle názvu neočekáváte nějakou romantickou slaďárnu či ódu na nějakého prYnce. Ne. Mluvím o sportu. O běhání. O cvičení. O takovém tom *vyskakuje-mi-srdce-z-hrudi-a-vidím-flekatě-asi-mi-vypadnou-vnitřnosti-jupi*. Jako zcela normální rebelící barová povalečka jsem sport neměla ráda. A neměla jsem ty „záhuly“ ráda ani když jsem závodně plavala a měla tréninky dvakrát denně. Já si užívala možná tak samotné závody, ale kondiční přípravy a posilování jsem z celé své aortální pumpy (čti srdce) nenáviděla. A když jsem slyšela od někoho slova typu „já nemůžu žít bez sportu, to je tak skvělý pocit“, tak jsem si říkala: „Cha! Komu to nalháváš? Nemůže existovat člověk, který si užívá DŘINU. Vždyť je to NÁMAHA!“ Opravdu jsem to nechápala. Myslela jsem si, že způsob, jak to vnímám já, je objektivní. Obecně platný. A jinak to být nemůže. Odpust mi, vesmíre, že jsem se tak krutě mýlila. Za trest udělám 30 angličáků.

Bez mučení přiznám, že jsem člověk líný. A odjakživa se taková pamatuju. Doma jsem vždy měla bordel, úkoly se psaly minutu před kontrolou o vyučovací hodině (a i to jen v případě, že už učitelka kontrolovat opravdu začala), v mých studijních sešitech byl vždy pouze nadpis dané kapitoly a už nikdy ne pokračování. Nádobí jsem myla s bolestí v duši až před jídlem, když už opravdu nebylo z čeho jíst. Tak kde se vzala ta chuť tahat železo, běhat, cvičit a celkově DŘÍT? Já ani nevím. Přišlo to postupně. Nejdřív mi to zaťukalo na rameno, a když jsem se pootočila, vcuclo mě to i s hlavou. A jak to se mnou vypadá dnes? Raději jdu pěšky než jedu autobusem. Raději jdu po schodech, než abych jela výtahem. MNOHEM raději půjdu do fitka než abych strávila odpoledne na gauči u filmu. Ve skutečnosti ani nedokážu sednout a dokoukat celý film v kuse od začátku až do konce.

Spousta holek/kluků říká, že nemůžou na sobě pracovat, protože prostě nesnáší cvičení a běhání. Prej to v sobě zkrátka nemají. Nemůžou. Nejde to. Basta. Musím bejt tlustej a nepohyblivej. Věřte mi, já si taky ještě před pár lety absolutně nedokázala představit, že by mě tak bavilo se překonávat a makat. I když se na každý trénink těším jak malá, jsou okamžiky, kdy je mi fakt těžko. Kdy chci zastavit. Kdy si říkám „Proč to dělám?“. Není jich mnoho, ale existují. A když jdu běhat, tak tradičně trpím cca první kilometr-dva. Ale skoro na každém tréninku přijde okamžik, kdy vím, že teď opět posouvám své limity. Vím, že se mi klepou ruce a nohy, že mě pálí svaly a že mi tluče srdce jak zběsilé. Trenér mi s úsměvem oznamuje, že přidáme váhu a dáme ještě tři série, zatímco můj mozek mi říká, že nezvládneme sérii ani jednu. Ještě že jsem se stala takovým expertem v ignorování svého mozku :-) Nadechnu se, vydechnu, plácnu nějakou blbost o probuzení mé skryté bestie a pak poctivě udělám požadované cviky. A jsem tam. Jsem za limitem. Zlomila jsem to v sobě. Zase. Jako včera. Jako předevčírem. A zcela jistě vím, že to v sobě dokážu zlomit i zítra. Už se nebojím, že ne. Už se nebojím, že selžu nebo se pod všema těma tréninkama a očekáváníma zhroutím. Jsem týden co týden lepší – zvedám větší váhy i vydržím víc, dech se mi zrychlí později a mnohé supersérie už jsou s-prstem-v-nose. Nestojím na místě s progresem, protože nestojím na místě v tréninkách. Psychicky i fyzicky. Ale tohle vše se v mém malém, ale milém mozečku nezformovalo přes noc. Byl to proces postupný a svým způsobem náročný. Vystoupila jsem ze své zóny komfortu tolikrát, že už mi to přestalo být nekomfortní :-) Teď už vím, že mé hranice jsou tam, kde jim dovolím být. 

Pokud si tedy říkáte, že nemáte ten správný zápal a odhodlání se do toho pustit a vymakat si prdel jak vořech – přestaňte si lhát. Udělejte první krok. A pak druhý. A nad dalšími nepřemýšlejte, ono vás to někam dovede. Když začnete a zlomíte to dnes, zítra si budete moct věřit víc, protože dnes jste to už dokázali. Tak to zvládnete i zítra. Dává to smysl? :-) Doufám, že ano.











Před rokem touhle dobou jsem byla rozbředlé pudinkové děvče, co uběhlo maximálně 15 minut v kuse rychlostí 7,5 km/h a pak těžce padlo za vlast s infarktem. Sice už jsem zkoušela nějaké HIITy a obtěžovala trenažéry v posilovně, ale mé srdce tomu nepatřilo. Ale už to byl začátek. Byly to počáteční kroky, které mě dovedly, tam, kde jsem teď. A mě se tu líbí :-) Dnes už posiluju, boxuju, vymýšlím si různé prasácké funkční tréninky, sem tam zavítám na cross-fit a hlavně běhám. Já! Já běhám! Přitom běh nesnáším. I když možná už se to taky začalo lámat. Hodně mě posunuly letošní Spartan Race závody, ze kterých jsem si přivezla Trifectu a taky nového, bojovného ducha. Někde v tom bahně jsem v sobě vyhrabala sparťanku, o jejíž existenci jsem neměla tušení.

Nevím, co v nás rozhoduje, zda ke sportu přilneme či nikoli. Jaký je rozdíl mezi člověkem, kterého posilování a běhání chytne od toho, který to pověsí na hřebík po pár tréninkách. Možná nedostatek motivace. Prostě chtěl málo. Ale zas proč chtít dělat něco, co tě zatím nebaví? Pro nějaký cíl. A nějaký máme asi každý, jen se to třeba zatím nejmenuje cíl, ale přání nebo sen :-)

Ještě před několika měsíci jsem vůbec neběhala, jen posilovala. Mé maximum bylo 15-20 minut intervalového běhu ve fitku. A už za dva měsíce velmi nepravidelných běžeckých tréninků jsem byla schopna uběhnout bez zastavení 18 km (bez střídání s chůzí). Ale ne že by to bylo nějak příjemné :D
Naše tělo se rychle adaptuje, stačí mu dávat správné impulsy v podobě tréninků a správné stravy. Když si dáme šanci na úspěch v naší hlavě, uspějeme. Nebojte se toho, co si dnes nedokážete představit. Jen udělejte první krok. Zkuste to. A zbytek se vyřeší operativně :-)

Spartan Training Group KLADNO

Alesia

sobota 13. září 2014

Lesk a bída sociálních sítí



Ačkoli se podle názvu může zdát, že tento článek nemá nic společného s fitnessem, posilováním ani zdravým životním stylem, přesto mu dejte šanci. Přeci jen se těchto témat dotýká, i když tentokrát trochu z jiné strany.
Na facebooku, instagramu a blozích najdeme mnoho fotografií krásně vypadajících zdravých jídel. Krásně vypadajících zdravých slečen. Krásně vypadajících zdravých mužů. A tak dále.

Všichni jsou šťastni, všichni si cvičení a diety totálně mažou na chleba, maj to pod palcem a jsou permanentně hebcí, svěží a žádoucí. Tuto představu nám sociální sítě nabízí. Pak si řekneme „já chci být jako on/ona“! Jdeme do kuchyně, uděláme si tu samou zdravou kaši/buchtu/palačinky a pokusíme se to tak nějak podobně nazdobit. Krásná práce! Vyfotit, vystavit, pašák. Ale proč to nechutná tak dobře, jak to vypadá? Co jsem udělala špatně, že si z téhle buchty bez mouky, cukru, kypřícího prášku a mléka blaženě neucvrnkávám, jako ta hezká bikinistka na instagramu? Nevadí, asi je to tak správně.

Pokračujeme dál. Jdeme do fitka, pořádně se zpotíme a pak se šťastně vyfotíme po tréninku, že jsme přežili. Jednou. Dvakrát. Třikrát. Čtyřikrát. Éch, to ty lidi fakt cvičí 6-7 dní v týdnu a jsou pořád tak šťastni a plný energie? Kde jsem udělala chybu? Proč já si na pátý den tvrdého tréninku někde mezi dřepama *prdelažnazem* a výpadama *hlavněabychseztýzeměještězvedla* představuju, jak odletím do Karibiku a budu tři dny v kuse pít koktejly z kokosů a cpát se cheesecakem (s moukou, cukrem, mlékem i kypřícím práškem)? Dobrá, možná si zkusím koupit nějaké ty aminokyseliny, proteiňáky a pre-workouty, jako mají ty krásné, šťastné a vyrýsované baby.

Tak jo, dřu jako kůň, baštím, jak nejzdravěji to jde, papám aminokyseliny a jsem celkem spokojená se vzhledem své postavy. S lupou dokonce najdu nějaké svaly, ejchuchů. Teď můžu taky fotit břicho/palačinky/kaše/shaker s proteinem a dávat to na sociální sítě. Úsměv od ucha k uchu, ať je vidět jak šíleně jsem šťastná. Hlavně ať lidé nepoznají, že mám potíže usnout, když dřu dvoufázově a skoro nejím sacharidy. Hlavně ať ti lidé nepoznají, že nesmím doma mít nic sladkého, jinak to okamžitě sežeru. Jen ať není vidět, jak nenávidím každou minutu nuceného kardia a že už ani cítit nemůžu ty po**** okurky. A hlavně ať nikdo nepozná, že se ze mě stala štěkající megera, kuřecí prsa mi lezou i ušima a ty čistý ovesný vločky po ránu se už vážně nedaj žrát! *myšlenky člověka na rýsovací dietě*

Co se tím vším snažím říct? Taky jsem kolikrát koukala na fotografie lidí na sociálních sítích, kteří vypadali tak šťastně a spokojeně s hezkým jídlem, fešáckým klukem a vypracovaným zadkem. A jakmile můj každodenní život byl o pár bodů horší než perfektní, napadaly mě otázky typu „jak to oni dělají, že jsou POŘÁD tak spokojení?“. 

Že je jídlo hezké, neznamená, že je dobré. Že se člověk na foto usmívá, neznamená, že je šťastný. Když narazíme na rodinné foto šťastného mladého páru se dvěma dětma a kokršpanělem, jak nadšeně hrají na zahradě kroket, neznamená to, že po vyfocení ty děcka nepůjdou demolovat obývák a pes rozžvejkávat boty. Maminka má PMS a seřve tatínka, tatínek už tři roky není věrný a na jejich zahradě visí hypoteční úvěr s 6 % úrokem na dalších 25 let.

Není mou snahou nařknout lidi z přetvářky na sociálních sítích či zpochybňovat zdánlivou perfektnost jejich života. Jen musíme pochopit, že ne vše je non-stop takto krásné a lesklé, proto je v pořádku, když se v tom taky občas plácáme. Nemusíme si připadat méněcenní a honem rychle vymyslet koláž z fotografií, která bude propagovat naše štěstí. Můžeme se podívat na svůj instagram a uvěřit sami sobě, že jsme vlastně totálně perfektní a all-day all-night hrozně pěkní a fotogeničtí. Ostatní nám to klidně taky uvěří, možná i zazávidí. Když se ale pěkně vyzdobená kaše dojí, nezbyde nic jiného než trapně a nudně umýt misku a pak si dojít na WC. To už se ale nedokumentuje, že? Samozřejmě, prezentujeme jen ty reprezentativní stránky sebe, všichni jsme PR agenti vod boha. 

Už odmalička jsme hodnoceni a oceňováni. Když jste jako malí kuřata namalovali nějakou čmáranici, běželi jste za rodiči a příbuznými, aby vás pochválili *moooc-krásná-kočička-pepíčku-namaluj-ještě-něco“. My vyrostli a touha po ocenění přesto zůstala. A tak se snažíme prodat světu co nejlesklejší obrázek sebe a svého života, mezitím sledujeme obrázky jiných a nedochází nám, že i oni, stejně jako my, i ty stinné stránky života mají. A tak se kolikrát snažíme kopírovat život nějakého neexistujícího ideálu, co jsme viděli na internetu – cvičit podle jeho tréninků, jíst podle jeho receptů, kupovat oblečení podle jeho vzoru. Doufáme, že se tím přiblížíme k perfektnímu životu? Nebo chceme být jako náš ideál? 

Ani modelky v časopise nevypadají jako modelky v časopise :-) Každopádně, ne pořád. Proto nemá cenu mít depky ze svého nedostatečně vyrýsovaného břicha, beďaru na čele nebo rychle mastícím se vlasům. Všichni jsme lidi s chybami, i když na sociálních sítích se to snažíme maskovat. I ty samé bikinistky, modelky, herečky a zpěvačky – nemají o nic méně vnitřních bojů a vad na kráse, než jakákoli z nás. Prostě to jen nevidíme. A naše vlastní chyby taky málokdo vnímá a řeší, ať už se nám osobně zdají jakkoli obrovské a příšerné.

Takže abych z této změti myšlenek vyždímala taky nějakou pointu – nezáviďme něčemu, co se zdá být lesklé a perfektní. Nevěřme té kopě štěstí a dobré nálady, co vidíme na sociálních sítích - vaši přátele a sledovaní nejsou o moc šťastnější než vy. Všichni mají ups and downs, ty downs akorát nikdo moc nezachycuje (když pomineme depresivní statusy). Tím neříkám, abyste obviňovali své přátele a známé z přetvářky a pokrytectví, to vůbec ne. Jen si uvědomte, že každý má ve své hlavě svůj boj, ať už vypadá na fotkách sebelíp. A my nejsme o nic horší nebo životem o štěstí ošizenější. Než si tedy začneme ze závisti vůči nějaké krásné bikinistce s úžasnou postavou jíst mozek lžičkou, uvědomme si, že pravděpodobně jí její vzhled už o moc víc ryzího štěstí nepřináší. Byl to dosažený cíl, který odfajfkovala a nyní se žene za dalším, a má bolehlavy z toho, co jí ještě nevyšlo a z toho, co  zatím nemá (a nebo z nedostatku sacharidů :-).
 
 

Řešme si zkrátka svoje, není třeba plácat energii na závist nebo na stížnosti *proč-ona-má-víc-než-já?!*. Pokud máte pocit, že váš život stojí za prd, pak pravděpodobně stojíte za prd vy, když to neumíte správně uchopit a změnit. A vytočit se hezky na fotografii, nasbírat like a mít na pár minut pocit, že i váš život není o nic míň než perfektní – to můžeme vždycky ;-) A když na to nemáme postavu, selfie obličeje se správným množstvím make-upu a pod správným úhlem to jistí :-)





                                                                             Alesia

pondělí 8. září 2014

Posilující křehké květinky

Olga Putrova
Ještě donedávna byly posilovny a činky spíše pánskou doménou. Mýtus o přesvaleném ženském těle v některých myslích přetrvává i dodnes, proto se posilování mnoho zástupkyň něžného pohlaví vyhýbá. Ačkoli v dnešním fitku najdeme spoustu dám snažících se chytit formu, nebo si jen odfajfknout položku „byla jsem cvičit“, jako opravdového koníčka to má zdaleka ne každá. Řekla bych, že většinou jsou to chlapi, kdo je tím pohlcen a opravdu si to cvičení vychutná. Co tak slyším – vidím, spousta žen si to spíše „přetrpí“ v naději na likvidaci celulitidy/okrasných tukových prstenců/oušek a podobných hříchů naších postav. Právě proto lze na internetu vyhledat pořádné tipy/triky/know how orientované právě na muže, i když se to kolikrát aplikuje i na ženy. Na křehké květinky se dočteme spíše něco ve stylu „ploché bříško“ a „zázračná dieta“. Kde je literatura pro ty, které mají rády posilování, funkční tréninky a podobné zhýralosti? Já osobně ji vyhledávám spíše v anglickém nebo ruském jazyce, v českém jsem zatím nic moc pro sebe nenašla. Ale opět, spousta publikací a článků je původně formována spíše na pány, ale později při dámském posilovacím BUMu to bylo lehce přeoperováno na dámy.
Něco málo se mi však podařilo z fitness literatury vyždímat + cenné informace z nějakých videí/článků + vlastní poznatky a potvrzení či vyvrácení již známých hypotéz. O to bych se s vámi, sportujícími ženami, chtěla podělit.


Jak často trénovat?     

Všude čteme, že svaly po posilování vyžadují důkladnou regeneraci, takže nelze přehlížet odpočinkové dny. To je pravda. Musím ale podotknout, že ženy se regenerují z tréninku rychleji než muži. Není vyloučeno, že jsou dámy na sebe méně přísné – díky hormonálním a psychickým odlišnostem nejsme schopné sáhnout si na skutečné dno svých sil tak, jako muži. Proto je mnohdy slyšíme ve fitku vydávat animální zvuky a v duchu si říkáme, co nám to tady předvádí. My se dobrovolně nedokážeme dotlačit do takového stavu, kdy přestaneme cvičit až tehdy, kdy už nám sval odmítne vykonat pohyb. Nám se v hlavě rozsvítí žárovka, že je to moc těžké a už nemůžeme, a bez zásahu zvenčí se pravděpodobně nepřekonáme až na ten samotný prah.
Tím samozřejmě nechci znehodnocovat práci v posilovně něžného pohlaví, i my dřeme jak můžeme, to je jasné. Ale čistě fyziologicky, nejsme naprogramované ke schopnosti maximálního vypětí sil na pokraj našich skutečných možností, ačkoli kolikrát máme pocit, že tohle bylo ono – to byl ten hraniční limit.
Ale i v případě, že máme trenéra nebo parťáka, který z nás skutečně vyždíme absolutní maximum, ženské tělo se zkrátka zregeneruje rychleji. Potřebujeme kratší pauzy mezi cviky, potřebujeme kratší dobu na regeneraci.

     
Proč jsme „tučnější“?
Ano, máme více tuku než naši testosteronoví protějšci. Za to může estrogen, a vůbec – sveďme to na přírodu. Ona měla za to, že žena musí vydržet dlouho bez jídla a starat se o potomky, zatímco muž loví mamuty (a možná už neloví, možná už ho nějaký snědl). Ženské tělo lépe ukládá energii v podobě tuků na horší časy, ale zároveň při cvičení lépe využívá tuky jako energii, než muži. V klidu pálíme tuků podstatně méně než muži, ale když cvičíme, mnohem snáze se naše uložené špíčky použijí jako energie. Pokud vezmeme necvičicího muže a ženu, kteří baští něco sladkého, dámě to půjde více do tukových zásob než pánovi. Ale pokud tato dáma aktivně posiluje, pak tělo umí tyto sacharidy snáze využít do glykogenu. Jinými slovy, ženské tělo je velmi intuitivní a nakládá se stravou skutečně podle potřeby, aby co nejlépe přežilo.

3   

Výkyvy hmotnosti - co dělám špatně?

Možná, že nic. V našem těle se v průběhu měsíce mění hormonální fond v závislosti od fáze menstruačního cyklu. To ovlivňuje zadržování vody v těle. Zhruba první dva týdny po odjezdu tety Irmy (menstruaci) se tělo zbavuje zadržovaných tekutin, proto nám klesá hmotnost a celkově vypadáme „sušší“. V této době je nejefektivnější makat na spalování tuků, špíčky nám budou mizet ochotně. Ty další dva týdny (týden před menstruací a pak samotný příjezd tety Irmy v rudém kabrioletu) pak tělo naopak tekutiny zadržuje, my si můžeme připadat nafouklé a třeba i vážit víc. Někdo má chutě na sladké, někdo má depku – to už je každého vlastní boj. Každopádně v této době není moc efektivní snažit se zmenšovat tukovou vrstvu, protože výsledky moc neuvidíme a to působí demotivačně. Takže tyto dva týdny je lepší volit jako spíše posilovací, svaly vytvářející, než tuky spalující. Ale to neznamená, že nehlídáme jídelníček ;-) Akorát tréninky mohou být méně intenzivní, ale samozřejmě každá musí sledovat reakce svého vlastního těla a tomu se přizpůsobit.


Jak trénovat?

Intenzivně. Fakt. Mnohdy se podceňujeme a bereme si menší váhy, než které potřebujeme. Nejefektivnější je nesplitovat na malé svalové skupiny, naopak volíme takové cviky, které zasáhnout co nejvíce svalových skupin (dřepy, mrtvé tahy, výpady a mnoho, mnoho dalších). Izolační cviky spíše až po nějaké době posilování a jako takový ten dezert po vydatném obědě :-) Především si musíme uvědomit, že tělo musíme překvapit, dostat do stresu. Teprve pak se stimuluje sekrece růstového hormonu, testosteronu, adrenalinu a kortizolu (který během tréninku potřebujeme, musí to být stres!) a z toho nám vzniknou nějaké pěkné, dámské svalíky a odejdou tukové zásoby. Když si ale tělo zvykne a začne vaše tréninky zvládat beze stresu, pravděpodobně i progres se zastaví. Takže nezapomínáme na intenzitu, je dobré cvičit v supersériích s krátkými pauzami (pokud se bavíme o hubnutí) a zařazovat nějaké to kardio.


Na dietě a dřít?

My ženy se chceme pánům líbit. Sníme o pěkné postavě a někdy jsme ochotné za ni platit víc, než je potřeba. Postupovat je třeba v klidu, vyváženě, stabilizovaně. Je zbytečné uřezávat denní příjem až příliš a k tomu dělat hodně kardia, nebude to mít požadovaný efekt. Tak si vyberte – buď chcete hodně cvičit, nebo výrazně usekávat kalorický příjem. Obojí dlouhodobě dělat nelze. Že je třeba jíst zdravě a vyváženě, o tom žádná – teď mám na mysli množství jídla. Pokud jste ve fázi „dám do toho všechno“ a cvičíte dvakrát denně (kardio + posilování), tak musíte dostatečně jíst. Pokud naopak máte osekaný jídelníček na nějaké minimum, tak akorát posilujte a mějte dost odpočinku. Krátkodobě se lze týrat jakkoli, tělo nám to chvíli odpustí, ale dlouhodobě ne. Uvědomte si, že nedostatek kvalitního jídla obnáší mnohá zdravotní rizika počínající vypadáváním vlasů a akné. Takže nebojte se jíst, hladovkama pod sebou uřezáváte větev. Mnoho slečen má v hlavě vzorec, že aby měly štíhlou postavu, musí to být těžké, má to být o hladu a o dřině. Tak si to takové nedělejte. Stačí jen malý deficit kalorií a rozumně sestavované tréninky. Pak jen dávat přednost pohybu před leností, schodům před eskalátorem, procházkou před autobusem.
      
Jak moc osvalená?

Moc ne :-) Nemáme hormony na to, abychom měly prostorově uspořádané svaly. Takže těm z vás, co kopou za tým „když-posiluju-nohy-hned-se-mi-zvětšují-kvůli-svalům“, tak vězte – to nejsou svaly ale špeky. Nebojte se posilovny, udělá vás hezčími, než třeba jen samotný běh. Po tom sice zhubnete, ale moc nezpevníte. Pro mě je posilovna, cross fit a funkční tréninky každodenní záležitostí a taky by do mě nikdo neřekl, že pracuju s většími hmotnostmi, než sama vážím.

     


Pomůže mi spalovač tuků?

Pořádnej, funkční spalovač tuků vám při cvičení a správné dietě pomůže. Ale za jakou cenu? Spalovače stimulují štítnou žlázu ke zvýšené sekreci těch hormonů, co spalují vaše tukové zásoby. Štítná žláza ale není orgán, se kterým si chcete zahrávat. Pokud ji budete s prominutím sr** dlouho, tak přestane fungovat jak má a vy jste v pytli. Pak nezhubnete ani gram, naopak můžete začít nekontrolovaně přibírat ze vzduchu. Můžete si narušit celý hormonální systém v těle a pak už nebudete řešit pár cm kolem břicha. Pak jsou to léky, operace, nadváha, celoživotní léčení a pěkný madlajz v hlavě kvůli hormonálním bouřím. Příkladem je ruská fitness modelka Irina Iris, která před nějakou dobu přišla o svou krásně vyrýsovanou postavu kvůli stávce štítné žlázy po užívání spalovačů. Samozřejmě si můžete zvolit šetrné spalovače, ale ty pravděpodobně nefungují nebo fungují velmi zanedbatelně (jako například l-carnitin). Radši si dejte kafe nebo guaranu před cvičením, to je prý účinnější. Každopádně pokud ještě tělo na tyto látky není zvyklé, tak vás stimulují k vyšší intenzitě při tréninku.

Irina Iris


Naše tělo je naprosto geniální „stroj“. Přizpůsobí se tomu, jak žijeme, tomu co děláme. Přizpůsobí se, aby se nám žilo co nejlépe v těch podmínkách, ve kterých fungujeme. Ženské tělo má větší výdrž než tělo mužské, které naopak dokáže podat vyšší výkon a sáhnout až za skutečné limity. Dámy jsou schopné hodiny trávit na kardio trenažérech v nízké intenzitě, což ne všem může prospívat. Pokud naše tréninky trvají příliš dlouho, hladina kortizolu je zvýšená delší dobu, než je pro naši figuru zdrávo. Pak se nám začne voda a tuk ukládat okolo břicha. Tělo si myslí, že bojuje o přežití a špeky nepustí – radši obětuje svaly, které jsou náročnější na výživu. Proto si musíme vykoumat, jak dlouhé/krátké tréninky nám vyhovují a nezapomínat se taky po a před tréninkem dostatečně najíst (kdy a co závisí na cílech). A co se týče nějakých suplementů, pro ženy jsou méně významné, než pro muže. Pokud se stravujete jak se patří, bohatě postačí užívat vitamíny a omega 3. V případě přísnějších diet nebo vícefázových tréninků mohou pomoci aminokyseliny. Avšak pro klasické posilování 3-4 krát týdně to není nutné. 99% je strava, správné tréninky a dostatek odpočinku + spánku.

Pokud máme nějaký cíl a jdeme za ním tvrdohlavě, dosáhneme na něj. Jakoukoli cestou, někdy lepší a někdy horší - někdy kratší a někdy delší. Ke štíhlé postavě si dojedete i na bruslích nebo běháním + zlepšením jídelníčku. Zařazení posilování je prostě taková zkratka - budete v cíli o něco dřív. Když máte svaly, spalujete i v klidu více - svaly žerou víc energie než špeky. A tak nemusíte uřezávat kalorický příjem, jste i tak v deficitu (zjednodušeně, v kostce podáno). Jde o to vykoumat, na co vaše postava slyší a v tom setrvat, zvyšovat intenzitu tréninků a neusnout na místě. Každý jsme ale jiný, s jinými genetickými předpoklady a různou reakcí na někým už ozkoušené dietní a tréninkové plány. Na tomto blogu jsme se zatím s vámi dělili o naše cesty, naše postupy a naše poznatky. V nejbližší době bych vám ale ráda představila několik jedinců, kteří se budou pokoušet změnit svou postavu a budou začínat od nuly. Pokud by vás to zajímalo, sestavovali bychom jakési reporty o jídelníčkách, cvičeních a progresech, a samozřejmě taky o jejich postupech - od prvního a počátečního krůčku až pěkně k cíli.

Všichni chceme být lepší, i ti z nás, co se tváří, že ne :-)

Alesia