pátek 24. října 2014

Chuť na sladké a přežíračky – proč?



Mnohé z nás se snaží na sobě pracovat a většinou začínají nějakou úpravou stravy + běhání/kolo/brusle/plavání/procházky. Což je samozřejmě dobře – první kroky jsou nejdůležitější a mají být postupné, nevelké. A tak dámy nebo pánové třeba týden drží poctivou dietu, ale pak přijde nezvladatelná chuť. Může to být chuť na sladké, může to být chuť na tučné. A nejde to potlačit. Nakonec se dotyční proberou s drobky ve vlasech zavaleni obaly od čokolád a Snickersů, případně přikrytí pod krabicemi od pizz. Dále následují výčitky a příslib ještě tvrdší diety. Další dny se zase usekávají kalorie, kde to jde a v hlavě svítí mode „přísná dieta za ten přecpávací víkend!“. Jenže jak dlouho to trvá, než přijde další nekontrolovatelné chutě, které v lepším případě vedou jen k čokoládě a v horším k několika hodinovému/dennímu luxování ledničky i špajzu?

Vraťme se trochu zpět. Trochu víc zpět. Jsme zárodek v děloze a vyvíjíme se. Probíhá naše „nakódování“ pro přežití ve světě, který nás čeká. Ale jak víme, jaký svět nás čeká? Díky komunikaci s matkou. Ta probíhá skrz placentu a plod vyhodnocuje situaci „tam venku“ podle toho, jaké živiny k němu postupují. Jaké hormony. Kolik toho a kolik druhého. Podle toho se programuje jedinec, aby měl co nejvyšší šance po narození přežít a dožít se období reprodukce.

Máme maminku, která jí málo nebo ne zcela správně. Má nedostatek bílkovin, minerálů, vitamínů. Stresuje se, má vysokou hladinu kortizolu. Vzteká se, mívá vzrůsty hladiny adrenalinu. Plod vyhodnocuje prostředí budoucího života jako nepříliš „uživatelsky příjemné“ – nedostatek potravy, hodně stresu. A tak probíhá programování k vyššímu ukládání tukových zásob a utlumení signálů mozku, které sdělují, že jsme už najezeni. Energie se v tomto světě musí šetřit, tak uděláme jedince líným, ať se nerad hýbe. A takový jedinec má pak větší sklony k nadváze, jídlo má skutečně v lásce a sport ho vážně netankuje. Pokud jste tací, poděkujte mamince. Pokud jste pak navíc v dětství jedli hodně a nesprávně, budete mít, co dělat, abyste se přeučili. Ale nic není nemožné. Postupnými kroky změníte přístup k jídlu a ke sportu. Ale nevrhejte se najednou po hlavě do kompletně osekaných jídelníčků. Vaše naprogramování vás přepere. Pokud ale začnete postupně, rozumně – váha půjde dolů, motivace zůstane, stress odpadne a vy pomalu ale jistě změníte své vnitřní zakódování. 

Ještě si zmíníme maminku, která jí příliš hodně, ale opět nesprávně (nedostatek bílkovin, minerálů, vitamínů, vysoké inzulinové skoky v reakci na jednoduché sacharidy, hodně nezdravých tuků). Taková maminka zadělává svému dítěti na cukrovku. Formuje vnitřní nastavení ještě nenarozeného jedince, který pak bude ujíždět na sladkostech. Samozřejmě je i otázkou genetiky, jak bude jedinec tukové zásoby ukládat, ale taky se to formuje v prvních 4 letech života (množství tukových buněk). Každopádně i v tomto případě jedinci hrozí sklony k přejídání, již zmiňovaná cukrovka (možná ne hned od narození, možná až s věkem) a z toho všeho následná nadváha. Opět, kopeme hluboko, měníme návyky a odbouráváme svoji zakódovanou větu v hlavě „Já bez sladkýho prostě nemůžu.“. Můžete, jen jste tak navyklí. Prý trvá 21 dní, než si na něco zvyknete. Tak to zkuste – postupně omezte sladké, až ho nakonec téměř vyškrtnete (nebo úplně?).



Samozřejmě ideální by byla maminka, která by jedla dost a zároveň měla vyvážený poměr makroživin. K tomu všemu literatury uvádí, že je obzvlášť v období těhotenství potřeba užívat vitaminové a minerálové komplexy. K tomu umírněná fyzická aktivita, co nejméně stresu a dostatek spánku. V tomto případě je zaděláno na zdravého jedince se sklony k vyváženému stravování a kladnýmu vztahu k pohybu. Takže domnění maminek, že v těhotenství jíme za dva a cokoli, protože stejně přibereme – asi to nebude tak úplně nejrozumnější domněnka dne.

A teď se posuneme do přítomnosti. Chceme shodit nějaká kila – ať už 30 nebo 3. Nic moc o stravování nevíme a jen tušíme, že se musí omezit sladké a tučné, přidat zelenina a ovoce. A tak celí nadšení se vrhneme do naší nový diety s představou krásného a pevného těla. Jsme ale na sebe zbytečně přísní. Myslíme si, že hubnutí znamená chroupání zeleniny a jogurtů. Každopádně, tady se rozdělíme na dva tábory:

Tábor číslo 1 – nevyváženost stravy a příliš malý kalorický příjem. To jsou zastánci 5000KJ, tedy ti, kteří snídají bílý jogurt, obědvají jablko, svačí rýžový chlebíček s šunkou a plátkem rajčete a večeří salát. Prvních pár dní to udrží, další dny už se jim do toho vtírne malý zákusek nebo „pár kostiček čokolády“. Pak to končí nějakým větším porušením diety, následným káráním se a zpřísněním diety (místo celého plátku šunky už bude jen půlka, tak!)

Proč?

Velmi málo kalorií. Katastroficky málo bílkovin. Skoro žádné tuky. Nedostatek sacharidů. Stress = kortizol. Svítící žárovka v hlavě, která říká mozku „Jsme na dietě!“

1. Prázdné glykogenové zásoby. Glykogen se ukládá v játrech a ve svalech. Když jste na dietě a jíte málo, zásoby glykogenu v játrech se vyčerpávají a nedoplňují. Jedete tak dlouho, až vaše zásoby paliva jsou prázdné a rozsvítí se vám kontrolka, která vyžaduje doplnění energie a co nejrychleji. Jako nejrychlejší zdroj energie vidí váš mozek třeba dortík nebo čokoládu. Případně chce něco hodně tučného, protože v tom je energie HODNĚ. Pan Dan Dvořák (mistr světa v benchpressu a silovém trojboji) k tomu uvedl krásnou analogii: „Pokud si v tomhle případě dáte čokoládu, je to jako byste tu svítící kontrolku vyšroubovali, vyhodili z vokna a jeli s vašim autem dál bez paliva.“ Mozek sice vyžaduje nějakou rychlou energii, ale to vyvolá rychlý vzrůst cukru v krvi, na což reaguje vstřik inzulinu a následné prudké snížení hladiny cukru. A máme zase hlad. Naše čokoláda byla vložena do tukových buněk pomocí hormonu inzulín. Glykogen v játrech se nedoplnil. Proto se můžeme cpát sladkým velmi dlouho, ale líp nám nebude. 
Pokud tedy máme nutkavou chuť vyžírat špajz, zkusme si dát pomalé sacharidy. Mohou to být ovesné vločky (ideálně ještě s ovocem, protože fruktóza jde snadno a rychle do glykogenu jater), rýže (ideálně neloupaná, natural, divoká), pohanka, celozrnné pečivo, pohanka, brambory apod. Můžete sáhnout po jablku nebo jiném ovoci s nízkým GI (=kromě banánu, hroznového vína, hrušek).




2. Krize, stress, nedostatek jídla. Tohle vaše dieta znamená pro váš mozek. Vaše tělo žije v domnění, že je nedostatek potravy a tak zapíná režim „sbíráme energii, ukládáme, šetříme“. A tak je pro vás o mnoho těžší odolat zákusku, než když jste v pohodě a nedietaříte.

3. A od zítřka přitvrdíme! Jsme na sebe zlí, zaplavujeme se kortizolem a tělu slibujeme ještě větší nedostatek potravy. Ono je chytré, snaží se přežít a brání se. Je chytřejší než vy, kteří si myslíte, že byste mohli dlouhodobě žít s příjmem, který po odečtení energie na každodenní aktivity ani nepokryje samotné fungování organismu (bazální metabolismus). Kdyby se vaše tělo nebránilo, netlačilo vás do jídla, nezpomalovalo metabolismus, nepřepínalo na pálení svalů a neuskladňovalo energii do tuků, nepřežili bychom. Nehubneme, protože jsme hloupí, na své tělo zlí a nemáme žádný pud sebezáchovy.

4. Běháme, skáčeme, pálíme! To si myslíme. Držíme totiž naše 1300kcal diety (a to ještě před dvěma týdny jsme klasicky jedli 2500-3000kcal denně) a k tomu děláme hodně kardia. Každý den. Hodiny. Co si myslí náš mozek? Myslí si, že jsme v život ohrožujících podmínkách. Myslí si, že není potrava a navíc musíme pořád utíkat před predátory. A tak ukládá. Nic nepouští. Rozbíjí svaly, protože jsou energeticky náročné na údržbu, to si teď nemůžeme dovolit. 

5. Pocuchané hormony. Nedostatkem tuků, dietou způsobeným stressem a celkově obrovským deficitem minerálů a vitamínů si totálně rozbouráváte hormonální fond v těle. Špatně spíte. Když se najíte, nemáte pocit zasycení. Neustálý hlad. Špatná nálada. Podrážděnost. Agresivita. Můžete jíst a jíst, ale ten signál „stop, už jsem najezen“ se nedostaví. Vaše tělo neví, kdy zas bude dostatek potravy a tak vás popouzí k tomu, abyste jedli, dokud to jde. A sílou vůle to jde velmi těžko zastavit. 

Výsledek: Máte míň svalů, než předtím, proto možná vážíte trochu méně. Odešla vám nějaká voda (zpočátku). Jste rozbředlý nasraný pudink, který špatně spí a nenávidí každou svou tukovou buňku a svou vlastní neschopnost potlačit chuť k jídlu. Pak třeba ještě víc běháte, pneumatika okolo břicha roste, tělo zadržuje vodu a žádá čokolády. Přes týden dietaříte, o víkendech pořádáte nekontrolovatelné gurmánské orgie se svou ledničkou.

Tábor číslo 2 - jíme vše, co na čem je napsáno "fitness" nebo "linie" a nekontrolujeme množství. Buď se tedy necháme zmást marketingem a jíme potraviny plné cukru, aniž bychom si přečetli složení na obalu. Nebo třeba i jíme správné a zdravé potraviny, ale v nadbytečném množství. Někteří si zkrátka myslí, že když je to zdravé nebo "dietní", můžou to jíst neomezeně a přitom budou hubnout. Hm, ne.

Tak jak?

Zpočátku si týden zapisujte, co všechno jíte a pijete. Opravdu VŠECHNO. Ne nějakou decentní verzi svého stravování, protože se před papírem a tužkou stydíte za to, jak jíte. Buďte upřímní, napište vše. A další týden to po poradě s někým rozumným upravte. Zpočátku bude stačit nahradit nějaké potravinářské prasárny něčím přijatelnějším (majolky, uzeniny, fast food, sladké limonády). Rozumnou úpravou téměř nepostřehneme, že teď jíme o 200-300 kcal méně. To pro začátek stačí. Při větší nadváze je dobré zpočátku zařadit procházky. Pokud shazujete jen několik kil, můžete zkusit různé formy běhání a kardio trenažérů. Ale vše záleží na vaší fyzické připravenosti – neměli byste po dvaceti letech nic nedělání najednou ze dne na den začít běhat a posilovat. Tělo se musí postupně připravit. Ale s tím vám opět poradí někdo obeznámený, moc nad sebou neexperimentujte – vaše tělo ještě budete potřebovat. Poté by bylo nejlepší zařadit posilování, nejdřív s vlastní váhou a pak i se závažím (příp. TRX, cvičení typu flowin, funkční tréninky apod.). Svaly jsou totiž nejrychlejší cestou k hubnutí. Díky ním i v klidu pálíme více energie a tělo s nimi samozřejmě vypadá hezčí, pevnější. Samozřejmě se ale dá zhubnout jakoukoli aktivitou, jen to třeba bude trvat různě dlouhou dobu. Hlavní myšlenkou je být v deficitu kalorií, ale ne ve velkém – stačí 100-300 kcal. Cvičení a pohyb vám k tomu dopomůže a celkově udělá tělo hezčím – záda budou rovnější, držení těla ladnější a sebevědomější.



Osobně vám musím říct, že cvičící a sportující člověk podle mě tak nějak září. Má vyšší sebevědomí, má víru v sebe, má se rád a třeba je i na sebe pyšný. A pokud sportujete neradi, tak opravdu začněte malými krůčky. Vaše psychika se rychle přizpůsobí – i novému způsobu stravování i cvičení a i celkovému přístupu k životu.

Když se rozhodnete změnit svou postavu a obrátíte se na výživového poradce, nenechte se odbýt tím, že vám prostě nastřelí nějaký jídelníček, aniž by se zajímal o to, jak jste jedli doteď. Pokud někomu pošlete peníze a následně bez jakékoli konzultace dostanete rozpis toho, kdy a co máte jíst a váš denní příjem je téměř o polovinu menší, než byl doteď – pak to není správně a pravděpodobně se budete strhávat na sladkosti a dietu porušovat. A rozhodně se nenechávajte zlákat do nějakých hubnoucích nápojů, čajů, koktejlů apod. k čemuž dostanete nějaký nástřel jídelníčku „baj vočko“. Po nutričním poradci skutečně vyžadujte tu poradu – je zapotřebí konzultace, musí se zajímat o vaše zdraví i o to, jak jste jedli doposud. Pak teprve postupně upravovat způsob, jak se stravujete. Nekupujte a nestahujte už hotové „diety“ a už vůbec ne ty, které jsou nějak pojmenovány :-)

Změna postavy není krátkodobou záležitostí. Je to postupná a nenásilná změna k lepšímu a rozumnějšímu stravování a pohybu. Není to utrpení. Hubnout se dá i se slazením kafe nebo kouskem čokolády k ranní kávě. Hubnout se dá i s ponecháním svých oblíbených jídel. Když do toho správně vplujete, celý proces si budete užívat a za chvíli už vám to, jak jíte, nebude připadat jako dieta. Bude to prostě způsob, jak se stravujete. Způsob jak žijete. A důvod, proč vypadáte tak hezky :-)




Alesia

úterý 21. října 2014

Tak to tady všecko rozsekáme, ne?



300 burpees challenge splněna za 32 minut. Fuj to bylo.
Minulý pátek jsem běžela domů z kladenského Spartan-tréninku a hlavou mi blesklo „Ještě, že máme tak teplý podzim. To ještě můžeme běhat jen v tričku.“. Najednou jsem si uvědomila, že přesně před rokem touhle dobou jsem v pátek cupitala na podpatkách do nějakýho baru a říkala si „Ještě, že máme tak teplý podzim. To ještě můžeme chodit v minisukních a lehkých bundičkách.“. V tu chvíli jsem si uvědomila všechny ty změny, které se v mém životě za poslední rok odehrály, a nemohla pochopit, jak jsem se vlastně dostala tam, kde jsem. Vždyť on už celý můj život se opírá o sport. A když se podívám do zrcadla v prádle, už si ani neuvědomuju, že mám postavu, o které jsem tolik let snila. A že vlastně běžím už osmý kilometr a  ani nejsem zadýchaná. Kolik blbých náhod a hnusných facek jsem musela schytat, abych se dohrabala do dnešního já? Možná kdyby mi vyšla nějaká dnes hloupá věc, tehdy ale zdánlivě důležitá, nikdy by mě to ke sportu nedokopalo?

Být či nebýt trenérem


Fitness trenér je podle mě povolání náročné – snažíte se, aby vaši cvičenci udělali progres, ale někdy to zřejmě chcete víc než oni a vaše rady se od nich odráží jako hrách od stěny. S některými se jedná a cvičí líp, s některými hůř. I když cvičení věnuju velkou část svého volného času, přesto jsem se bránila představě živit se jako trenérka. Říkala jsem si, že bych to zvládla za předpokladu, že by klienti měli moje myšlení a moji psychiku a já bych s nimi mohla zacházet tak, jak bych zacházela se sebou. Od začátku mi bylo jasné, že aby byl člověk dobrý trenér, nestačí to, že dosáhl nějakých výsledků u sebe. Každý máme jiné tělo, jinou hlavu, jiné myšlení a jiný přístup k věci. A já bych tak nerada brala od lidí peníze za něco, z čeho nebudou výsledky. Já jako trenér musím k člověku najít takový přístup, který ho do cíle dovede. Samozřejmě, když to pak dotyčný sám nějakým způsobem bojkotuje, tak už ho jedině majznout kettlebellem po hlavě, ale to se pak blbě vysvětluje.


A tak jsem seděla dál v kanclu na ÚCL, kde momentálně už 2,5 roku pracuju, a pyšnila se rozhodnutím, že se nestanu trenérem, dokud mi moudrost a zkušenosti nebudou stříkat ušima. Nevšimla jsem si ale toho, že si tak trochu lžu do kapsy, a ty svoje moudra a malou hrstku zkušeností už teď rozdávám lidem, které to zajímá. Lidé se ptají, lidé se zajímají, lidé chtějí poradit a lidé si chtějí spolu zacvičit. A když jsem si uvědomila, že i na tréninku, který nevedu já, štěkám na okolní cvičící ať nepřeúhlují kolena a neprohýbají se v zádech (a oni mě poslouchají), došlo mi, že to trenérství na mě zkrátka leze.


Existují lidé, kteří přijdou k zubaři/lékaři/trenérovi a chtějí výsledek. Nepotřebují znát postup ani jak co funguje. Zaplatí si danou službu a odejdou domů spokojeni. Já taková nejsem. U všeho mám milion otázek a pak ještě pět komentářů. A tak to je i s cvičením. Prostě mi nedalo, dokud jsem neměla pocit, že tomu všemu rozumím a nacházím správnou metodu. A když jsem ji ztratila, hledala jsem další a další informace. Čistě pro sebe a svou zvědavost jsem v ruštině, angličtině i češtině načetla hromadu literatury jak ten šprt. A teď lidi, kteří se mě jednou na něco zeptali, a já odpověď znala, tak se mě ptají znovu. Já nasadím xicht, jakože přesně vím o čem mluvím a pak doufám, že nejsem úplně mimo :-) Jak totiž víme, v některých oblastech fitness a stravy existují různé postupy a metody a záleží na konkrétním člověku, co mu sedne a co na něm zafunguje. Některé věci jsou ale nezpochybnitelné a jednoznačné.

A tak já, nezkušená a čerstvě v posilovně otrkaná, se snažím umlčet šprta v mojí hlavě, co si chce hrát na trenéra a radit lidem. Když za mnou ale někdo přijde, ani nevíte, jak moc mě baví se dotyčné osoby chopit :-)
 
A když jsem v ten pátek tak krásně běžela z kladenského Spartan-tréninku, došlo mi, že už není cesty zpět. Třikrát týdně venku trénuju skupinu lidí, z nichž spousta má víc zkušeností s běháním nebo cvičením, a přesto se nechávají peskovat pakobylkatou blonckou, která do tréninku přenáší přesně tu intenzitu a atmosféru tréninků, kterou ji naučil trenér Zdeněk a Adriana.

Dělám v trénování chyby? Nejspíš. Ale teď je ještě nevidím. Zato už naštěstí vidím ty chyby, které jsem dělala dřív u sebe a pak na ně dojela. A že já jich tam nasekala :-) Od příliš mnoho tréninků po příliš málo jídla, byly bolesti kolenou a šlach, chvíli i nespavost, otoky a záplavy kortizolu, odbourávání svalů množstvím kardia, znepřátelování si sacharidů/tuků, bláznivé cheatmealy i vyškrtávání masa/mléčných výrobků/ovoce. A ještě toho bude :-) Vždy si připadám děsně moudrá a pak se za nějakou dobu ohlédnu zpět a říkám si „No teda, já byla blbá. Ještě, že teďka jsem tak děsně chytrá.“.
V prosinci získám trenérskou licenci, momentálně si dělám víkendový kurz v trenérské škole Petra Stacha. Možná se pak nebudu cítit jako pokrytec, když se mi dostane do péče nějaký cvičenec, a papírem o ukončených kurzech uklidním své svědomí :-) Do kurzu jsem šla s hlavou hrdě vztyčenou, že se tam už asi nic nového nedovím. Ale teď vidím, že nejen v praktické ale i teoretické rovině je pořád spousta věcí, o kterých jsem neměla tušení. Některé přednášky mi daly víc, některé míň. Pravda, při praxi na nohy jsem se za celý víkend naučila pouze dva nové cviky. Zato jsem tam předvedla asi 8 cviků, které ostatní neznali, ale to jen díky tomu, že můj trenér má tak divokou fantazii na vymýšlení různých zvrhlostí :-)


Tak už to pojďme tady všecko rozsekat :-)
S takovým naladěním chodím na tréninky. Posilování mi teď vychází zhruba na 3 krát týdně, takže
jakékoli splitování má momentálně útrum a schytává to full body. Což ale neznamená, že se ke splitování nevrátím. Tréninkový program je třeba obměňovat, aby se tělo nepřizpůsobilo a progres se nezastavil. Z časových a regeneračních důvodů jsem ale teď byla dotlačena k takové tréninkové podobě. Třikrát týdně k tomu totiž vedu již zmiňované SpartanRace tréninky v Kladně, což obnáší běh + venkovní intervalové cvičení. A samozřejmě k tomu nezapomínám jednou týdně boxovat, při čemž se cítím hrozně badass, kór teď, když už umím předním kopem zvrhnout figurínou s vodou (já se prostě s tím pochlubím všem :-)).












Co se jídla týče, jím tak, jak mi chutná (z toho zdravějšího samozřejmě). Sacharidy nijak zvlášť neomezuju, kolikrát padnou i večer. Občas hřeším kofolou nebo nějakou takovou nepěknou limonádou (hlavně po běhání mám chuť na sladké bublinky :-)). Občas zhřeším něčím ne úplně košér, ale klasické cheat mealy v poslední době taky dostaly padáka, protože posledně mi po tabulce čokolády a pizze bylo nedobře celý týden. Ale obecně se nebráním občasnému porušení „clean eatingu“, pokud někdo není v nějaké počáteční fázi hubnutí. S mým aktuálním jídelníčkem vidím, že svaly pomalu ale jistě rostou a i ve cvičení se výsledky ukazují. Zvolila jsem cestu „ani rýsovačka/ani objem“, takže je to taková pomalá střední cesta. Hlavní pro mě je fyzická kondice, zvyšování síly, pohyblivosti a takových těch dalších atributů, co mi pomohou přežít další sezónu plácání se v bahně.

Pohoda, klídek, serotonin

Serotonin je hormon štěstí a pohody. Při jeho dostatku je nám prostě fajn, nepotřebujeme se hádat, nic nás nevytočí a nepotřebujeme jít zachraňovat svět, jen abychom se někde upíchli. Naopak, když ho tělo nevytváří dostatek, jsme podráždění a otrávení. Snadno se rozčílíme, máme blbou náladu a jsme unaveni. To třeba bývá, když je toho na nás moc. Sekreci serotoninu stimuluje sluníčko (proto míváme na podzim a v zimě depku), dostatek minerálů a vitamínů (Zinek, Hořčík, Vápník, Selen, B1, B6, B12) a celková vnitřní pohoda. Když celý den máme frmol, je potřeba na chvíli vypnout hlavu – jít se projít, na nic nemyslet, nevyřizovat zprávy a maily na mobilu. Prostě jen zhluboka dýchat a zavřít všechna okna prohlížeče v naší hlavě. Když bude dostatek serotoninu, budeme i lépe spát i lépe se regenerovat. Budeme hezčí, zářivější, usměvavější, štíhlejší a silnější :-)




Alesia @alishcax

středa 15. října 2014

Pocem štěstí čičiči...



Přesně jak se zpívá v písničce Gods and Monsters (ano, i my tvrdé strongmanky někdy posloucháme Lanu del Rey :-)) „If I get little prettier, can I be your baby?“, stejně tak nás někdy napadlo „Možná kdybych byla hezčí…“. Nebo hubenější? Chytřejší? Vyšší/nižší/blonďatější/vyrýsovanější?


Nevím, jak je to v myšlení kluků a zda si taky někdy dloubou mozek lžičkou, že kdyby byli trochu lepší, možná by na nějakou konkrétní holku/práci měli. Co ale vím, že my slečny k tomu predispozice rozhodně máme. Možná mezi námi jsou 100% sebejisté a spokojené dámy, které svůj vzhled a kvality nikdy nezpochybní. My ostatní ale slýcháváme svůj vnitřní hlas, který nás přesvědčuje, že na daného pána nemáme. Nebo na danou práci. Situaci. Dosaďte si cokoli. A pak začíná řetězec myšlenek „možná kdybych ty stehna neměla tak tlustý a ty konečky tak roztřepený, ale takhle mě rozhodně chtít nemůže“.

Co když ale nikdy spokojené nebudeme? A co když na sobě vždy budeme nacházet chyby, i když už okolí žádné neuvidí? Co když celý život strávíme naháněním nějakého pocitu štěstí, který si myslíme, že nám přinese nový byt/auto/partner/práce/buchtičky na břiše? V našich představách své emoce dost násobíme. Pokud bychom se zranili a už nemohli chodit, představujeme si větší emocionální rozpad, než bychom prožívali ve skutečnosti. Stejně tak, představte si, že vyhrajete v loterii 200 milionů korun. „Tak to bych byla šťastná jak blecha“ řeknete si. Ale prd. Ve skutečnosti byste se chvíli radovali, pak si na tu situaci zvykli a už brzy by vás skutečnost, že jste nechutně bohatí, tak moc nenaplňovala. Pak byste si našli něco jinýho, co chcete a nemáte. A tak to jde pořád. Kdo z vás třeba měl nadváhu a říkal si, že kdyby někdy zhubnul tolik a tolik kilo, byl by neuvěřitelně šťastný? A po dosažení cíle jste si řekli „Jsem dobrej“, zalili výsledky na FB nebo Instagram a pak dál poklidně žili svůj život už s něčím dalším co chcete a nemáte.


A pak je tady taky to hnutí *měj-se-rád-jaký-jsi-a-raduj-se-z-toho-co-máš“. To navádí lidi k tomu, aby stagnovali, seděli na svý celulitidě a byli ze sebe nadšeni. Žádný cíle, raduj se z toho, co už máš a nevyskakuj si, že chceš víc. Proč nás ve škole nikdo nenaučil umět hledat zlaté střední cesty? Vychutnat si radost z dosažení našeho cíle a zároveň nestagnovat na místě ve výparech svého štěstí z toho, jaký jsem?

Pokud najdeme zalíbení v nějaké konkrétní osobě opačného pohlaví a myslíme si, že to není náš level, může to být pravda. A můžeme se taky plést. Nikdy nevíte, jaký vkus dotyčná osoba má. A třeba ji fakt utaháte na charakter a vnitřní krásu. Není nad to to ale zkusit. Nesmíme se brát tak smrtelně vážně, že bychom nepřežili jedno (nebo pět) odmítnutí, ať už je to pracovní pohovor nebo projevení zájmu vůči opačnému pohlaví. Ono naše ego pár takových facek snese a možná se pak nasměruje na správnou cestu, jak a v čem se zlepšovat a kde naopak přibrzdit. Nelze strávit život v teoretické rovině sedě na zadku s vážným xichtem a nezkusit nic, u čeho nemáme 100% jistotu, že to vyjde. Jakmile je tam ta malá šance odmítnutí, tak to vzdáme? A pak si v hlavě jen říkat „až bude léto, až potkám toho pravého, až konečně zhubnu…“, to nestojí za to. Lepší je se hnout kupředu, možná se mázneme ciferníkem o zeď, ale možná taky ne. Možná se po čase otočíme zpět a řekneme si „ještě, že jsem to tehda zkusil/a“. Není třeba pořád čekat, až budou ideální podmínky a ideální čas, náš životopis perfektní a stehna taky.

A proč to píšu? Protože jsem se odjakživa strašně bála selhání. Chtěla jsem žít stylem stoprocentní úspěšnosti. Neodmítnutá, neposlaná do p…. . Představa, že mi někde řeknou „Děkujeme, ale nechceme Vás“ nebo „Ne, nelíbíš se mi, nepiš mi“ pro mě byla jako strčit si chilli papričku do oka, pak vyndat, nakousnout, a strčit ji tam znova. Pravdou je, že dnes se natolik snažíme tvářit se nevtíravě, až z toho vypadáme lhostejně. O tom pro změnu zas zpívá Lorde: „It’s a new art form showing people how little we care“. Takže nasazujeme štíty a poker facy ve stylu „Mě vůbec nezajímá, jestli se na tu školu dostanu“ a „Karel? Vůbec nevím, nezajímá mě“ nebo „Je mi totálně šumák, že …“ apod. Někdy nám to možná skutečně jedno je, ale pokud není, vložme se do toho, ne? 




Až poslední rok-dva jsem v sobě sebrala nějakou odvahu. Zpočátku to byly malé krůčky – neznáma jsem se opravdu bála jak čert kříže. Pak už to byly větší věci a nakonec jsem zjistila, že když nasadíte ciferník *vím-co-dělám* a obujete se do toho, můžete hnout s čímkoliv. Ať už je to něco ve vás, o vás nebo pro vás. Nebo pro někoho jiného. Chcete něco? Tak to zkuste nakopnout. Když to nevyjde a dostanete facku, zkuste to zas. Zkuste to jinak/jinde/jindy. Nakonec, když jsem v průběhu tohoto objevení odvahy ve svém I’m-cool-and-don’t-care já párkrát narazila, zjistila jsem, že to vlastně není tak hrozný. Oklepat se a jedeme dál. Nejsme z porcelánu a naše zhýčkané křehké dušičky nemusí vnímat sami sebe tak seriózně. Pár selhání sneseme a každý z nás si občas tu „facku“ zaslouží. A co já sama sobě často připomínám: „Někdy uděláme krok zpět, abychom si udělali prostor k rozběhu.“ :-)
 

Alesia